Vším, co jsem, je výsledkem toho, na co jsem v životě myslel. Když mi bylo šest let, očaroval mě film "Úder otevřenou dlaní" a od té chvíle jsem věděl, že bojové umění bude mojí životní cestou. 

Vždy jsem na tom ale nebyl tak dobře jako dnes. Vážil jsem přes 110 kg a trpěl depresemi. Nevěděl jsem, co si počít se životem. Nedokázal jsem si ani zavázat tkaničku přes své obézní břicho, bylo to peklo. K tomuto všemu jsem se dopracoval samozřejmě pozvolně tak jako každý, kdo celé dny vysedává dlouho v práci na zadku a jediný jeho relax je jídlo pivo a televize.

"Života si začínáme vážit většinou až ve chvílích, kdy umíráme" 

Od osmi let až do dospělosti jsem se věnoval bojovému umění. Díky zkušenostem které jsem získal cvičením, jsem měl na co navázat. Později jsem si uvědomil, že většina lidí tyto základy nemá. Proto chybí pevný bod o který by se mohly opřít.

Já jsem to štěstí měl, postupným tréninkem a změnou myšlení jsem dokázal shodit první kila dolů. To mi však nestačilo. Chtěl jsem mnohem víc. Možná to bylo zapříčiněno mojí povahou, která miluje krajní extrémy. To už si ale nevzpomínám, když píšu tento příběh.

Pak se stalo něco, co překvapilo i mě samotného, ve svých 30 letech jsem měl lepší kondici než  kdy jindy. Bylo to díky tomu, že jsem spojil starou čínskou moudrost s novými poznatky ze světa zdraví a cvičení. Dokázal jsem pochopit, jak je důležitá  naše mysl a prostředí v kterém žijeme. Také jsem poznal, jak lidé a media ovlivňují náše myšlení a tím i náš život.